Kočovný tábor Pochodně: Český Les

Dobrodružství začíná už den před odjezdem na tábor. Sportovní tašky se spacáky, karimatkami a stany mizí ve výdejně, kde projdou poslední kontrolou, a následně jsou naloženy do naší nepřehlédnutelné žluté dodávky. Ta se na celý týden stává naším věrným stěhovákem. My si s sebou neseme jen malý batoh s tím, co během dne opravdu potřebujeme. Každé ráno všechno sbalit, každý večer znovu postavit stan. Právě v tom spočívá kouzlo kočovného tábora.

V sobotu se loučíme s rodiči na berounském nádraží a vyrážíme do Chebu. Cesta netrvá dlouho, vesele tlacháme, koleje pod námi monotónně odměřují čas a zanedlouho se s příšerným praskotem z reproduktoru ozve, že cílová stanice byla dosažena. Než se vydáme na první tábořiště, stihneme projít historický Špalíček, vyzkoušet kuličkovou dráhu i vystoupat na rozhlednu na mostě. Večer poprvé stavíme stany na Lesním mlýně. Ještě ani pořádně nestihneme vybalit a už se dozvídáme téma celotáborové hry: Kdo přežije.

Další den přichází jedna z mnoha výzev celého týdne. Ke svačině dostáváme meloun. Radost ale rychle střídá poznání, že si ho musíme několik kilometrů sami donést. Náš meloun navíc praská už pár minut poté, co ho dostáváme do rukou. Naštěstí existuje stříbrná lepicí páska. Improvizovaná oprava překvapivě funguje a meloun s námi bez dalších útrap doputuje až před Hroznatov, kde konečně přichází jeho chvíle slávy a chutná snad lépe než jakákoli jiná svačina.

Přes poutní místo Maria Loreto scházíme ke Kyseleckému prameni. Tady nás čeká další soutěž: co nejrychleji naplnit kbelík vodou, kterou nosíme z pramene pouze v hrníčku. Na první pohled jednoduchý úkol se po několika cestách svahem dolů a zase nahoru proměňuje v pořádnou zkoušku vytrvalosti.

Nejvyšším bodem našeho putování se stává Dyleň (940 m n. m.). Odměnou za náročný výšlap není jen dobrý pocit a krásný výhled, ale také vědomí, že výše už se během putování nepodíváme. Z vrcholu sbíháme k tábořišti u útulny Slatina, kde večer zakončujeme táborákem. Zní kytara, zpívají se písničky a plameny pomalu osvětlují tváře všech kolem ohně.

Od útulny si razíme cestu do Broumova, kde stavíme stany a na místním hřišti hrajeme vybíjenou, laser i lakros. Po vysilujícím sportovním odpoledni nás čeká sladká odměna – noky se žahourem.

Ráno boříme stany a dostáváme neobvyklý úkol: na tábořiště v Halži musíme dorazit přesně v 16.16, ani o minutu dříve, ani později. A hlavně nás do té doby nikdo nesmí spatřit. Do Halže přicházíme už po třetí hodině. Plán je jasný, rychlý nákup v Coopu. Jenže na dveřích visí cedule oznamující, že obchod tento týden zavírá už v 15.00. Přicházíme o deset minut později. Smůla. Přesouváme se proto do místního muzea. Cestou ale někdo zahlédne naši žlutou dodávku zaparkovanou u školy, kde máme nocovat. Vždyť právě tam máme za necelou hodinu dorazit, aniž by nás kdokoliv spatřil! Okamžitě bereme nohy na ramena a mizíme za nejbližší panelák. Do muzea se raději vydáváme jinou cestou.

Po prohlídce starých zemědělských strojů a hraček se vracíme za roh paneláku, který se mezitím stal naší tajnou základnou. Tiše čekáme a odpočítáváme poslední vteřiny. Deset, devět, osm… Když zazní „jedna“, vyrážíme jako jeden muž. Ve vratech školy se málem srážíme s druhým oddílem, běžíme přes keře a dvůr a přesně v 16:16 stojíme nastoupení před kuchyní. Mise splněna. Ve škole nás čekají teplé sprchy, večer noční hra a ráno si za odměnu můžeme o hodinu déle pospat.

Poslední celodenní cesta vede do Tachova. Útokem bereme první večerku a doplňujeme zásoby. Poslední putovní oběd si dáváme v geoparku a už tradičně se skládá z chleba a konzervy. Potom nás čeká výstup na rozhlednu Vysoká – nejprve do kopce po sjezdovce, potom ještě 144 schodů vzhůru. Výhled za tu námahu rozhodně stojí.

Poslední večer voní hamburgery a kouřem z táboráku. Fotíme se, dva členové oddílu skládají oddílový slib a písničky u ohně znějí možná o něco hlasitěji než všechny předchozí večery. Každý totiž tuší, že zítra už bude všechno jinak.

Ráno balíme naposledy. Lokálka do Plané nabírá zpoždění a s každou minutou se rozplývá naděje na přestup. Když vlak konečně zastaví, vyrážíme z něj téměř sprintem a přestup nakonec stíháme. Z Plzně už míříme do Berouna. Chvíli před příjezdem si oblékáme kroje a najednou je konec. Poslední nástup, diplomy, podání rukou a pak už jen rodiče čekající před nádražím. Týden dobrodružství je u konce.

Domů si ale neodvážíme jen sbalené stany a špinavé boty. To nejcennější si totiž nevezeme v žádné tašce, jsou to společné zážitky, přátelství a vzpomínky na týden plný dobrodružství.

Putovní tábor Pochodně Unhošť: Jeseníky

První dva červencové týdny jsou pro náš oddíl již tradičně ve znamení putovního tábora, na který jsme se tentokrát vydali do Rychlebských hor a Jeseníků. Vše začalo už v pátek večer kontrolou vybavení a rozdělením společného jídla. V sobotu už jsme si tak mohli jen ráno vyzvednout zabalené batohy ve výdejně a vyrazit na hlavní nádraží do Prahy, odkud jsme se vydali vlakem vstříc dobrodružství.

Z města Králíky už jsme ale museli pokračovat pěšky přes Vojenské muzeum až pod vrchol Klepáč, kde se nachází rozvodí tří moří. Dál jsme pokračovali pořádně do kopce na Králický Sněžník. Po hřebenu Rychlebských hor přes chatu Paprsek, kde jsme si cestu zpříjemnili nanukem, na vrchol Smrk a pak až pod rozhlednu na Borůvkové hoře.

Ve čtvrtek jsme ze hřebene sešli a autobusem jsme přejeli do města Jeseník, kde jsme doplnili zásoby v místním Kauflandu a prošli si město. No a když z horského hřebene sejdete a chcete pak dál pokračovat v cestě po horách, musíte na jiný hřeben vylézt. Takže jsme se vyškrábali až k rozhledně Zlatý Chlum, kde šla krásně vidět celá naše trasa. Přes Rejvíz se vydali vstříc zlatokopeckému skanzenu u Zlatých Hor, tam jsme měli možnost přespat přímo v areálu, jít na prohlídku, a i si vyzkoušet, jak se zlato rýžuje.

Naše kroky dál vedli ke kapli Svaté Anny s prosklenou střechou, pod zříceninou Koberštejn až na kopec Jelení loučky. Tam nás poprvé a skoro naposledy za celých čtrnáct dní zastihlo na cestě špatné počasí v podobě zimy a mlhy k nimž se později přidal i déšť. Vše jsme hravě zvládli a mohli jsme tak další den, tedy v pondělí zase dojet nakoupit do Jeseníku a přespat v místním kempu.

Odpočatí a pořádně vykoupaní jsme tak další den mohli zahájit výstup na hlavní hřeben Jeseníků. Kousek jsme se popovezli lanovkou, ale zbytek výškových metrů z Ramzové, kam jsme z Jeseníku dojeli vlakem, nahoru na Šerák a Keprník jsme museli zdolat sami. Odměnou nám byla kofola na Šeráku a krásné výhledy na hory částečně v mlze. Cestou jsme se před velkým deštěm schovali v útulně u Vřesové studánky, takže sklesání do Červenohorského sedla jsme si mohli vychutnat v suchu.

Pak na nás ale čekal nejvyšší vrchol nejen Hrubého Jeseníku, ale taky celé Moravy a Českého Slezska. Někdo z vás už určitě uhodl, že mluvím o Pradědu. Výstup, kterého jsme se všichni do té doby báli, se ukázal jako v celku pohodové stoupání, a tak jsme si mohli oběd vychutnat i s výhledy těsně pod vrcholem. Až nahoru do výšky 1491 m. n. m. jsme vyšli už bez batohů, nechali jsme se výtahem svézt i na rozhlednu až do 1565 m. n. m.

No ale cesta nepočká, a tak jsme museli dál přes Ovčárnu, okolo Petrových kamenů, kam to nikoho z nás naštěstí netáhlo, takže mohu všechny ubezpečit, že mezi námi nebyla žádná čarodějnice. Dál a dál a hlavně nahoru po schodech až k horní nádrži elektrárny Dlouhé Stráně. Odtud jsme už jen sklesali na Rysí skálu, rozhlednu u Tetřeví chaty a pak na vlakové nádraží Kouty nad Desnou, odkud jsme se svezli do Velkých Losin.

Prošli jsme si zámecký park, byli jsme u ruční papírny a ochutnali lázeňský pramen Karel (nikomu kromě Davídka moc nechutnal). Večer, protože už to byl ten poslední, proběhlo tradičně kolečko zpětné vazby a ohlédnutí za celým táborem. Poté nás čekalo přespání pod širým nebem, které jakoby vědělo, že to je naše poslední noc, a tak svítilo hvězdami bez narušení mraky.

Ráno jsme se už jen rychle přemístili na nádraží a naskočili do vlaku nejprve směr Zábřeh na Moravě a poté Praha Hlavní Nádraží. Z Prahy jsme ještě využili služeb MHD a dostali se tak až do Unhoště na náměstí. Už jen poslední skupinová fotka před kostelem, jako každý rok, a poslední nástup a hurá domů!

Za všechny můžu říct, že jsme si tábor náležitě užili a už se všichni těšíme na další školní rok plný společných akcí!